Grande Torino! Do osudného dne...
Mistrovství - 04.10.2021 7:00 - 07:00
Velký Turín
Neporazitelná mašina, to byl AC Turín v letech 1942 až 1949. Nejslavnější éra turínského klubu však měla tragický konec, slavné Grande Torino rozprášilo letecké neštěstí na kopci Superga.
Od roku 1942 do roku 1949 Turín dominoval italskému fotbalu, získal pět titulů (během druhé světové války byla soutěž na tři roky přerušena) vytvořil spoustu rekordů, které dodnes nebyly překonány. Grande Torino během této dekády neprohrál čtyři roky v kuse na domácí půdě. Jak byl v té době Turín suverénní dokládají i rekordní výhry klubu - s ostudou odjížděl z Turína AS Alessandria, kterým "býkové" uštědřili desítku. Římskému AS zas Erbsteinovi hoši nasázeli sedm branek. Systém 4-4-2 praktikoval AC Turín už deset let před Brazilci, kteří v roce 1958 vyhráli mistrovství světa. Také tehdejší hra Turína dala základy totálnímu fotbalu, kterým se Holanďané proslavili v sedmdesátých letech.
Úspěšnou Sestavu AC Turín tvořili hráči jako Valerio Bacigalupo, Aldo Ballarin, Virgilio Maroso, Pino Grezar, Mario Rigamonti, Eusebio Castigliano, Romeo Menti, Ezio Loik, Guglielmo Gabetto, Valentino Mazzola, a Franco Ossola. Drtivá většina také nastupovala v italské reprezentaci. Barvy Azzurri stabilně hájilo až osm hráčů. 11. května 1947 v přátelském utkání Itálie – Maďarsko 3:2 nastoupilo dokonce deset fotbalistů Grande Torino!
Grande Torino (v překladu "skvělý Turín"), jak se populárnímu klubu přezdívalo, ovládl celý italský fotbal. V době, kdy mužstva získávala za výhru dva body, vládli Turínští italské soutěži dokonce s šestnáctibodovým náskokem!
Neporazitelný tým však toho osudného dne zbarvil své rudé dresy skutečnou krví a nejdůležitější boj prohrál, boj o život...
4. května 1949 se vraceli "býkové" z přátelského utkání proti Benfice Lisabon, zápas se hrál na počest odcházejícího kapitána Benfiky Josého Ferreiry, velkého přítele Valentina Mazzoly, ikonu a kapitána Grande Torino. Utkání nakonec skončilo výsledkem 4:3 pro portugalské mužstvo. Ráno následujícího dne se Grande Torino vydal na zpáteční cestu, blízko Turína se letadlo Fiat G212CP setkalo s bouřkou a špatnou viditelností, pilot byl přinucen sestoupit nebezpečně nízko. Při sestupu letadlo narazilo do zdi Baziliky Superga. Náraz byl tak silný, že stroj rozmetal na kusy. Nikdo neměl ani tu nejmenší šanci přežít. Bylo přesně 17:05.
Na palubě vyhaslo všech 31 životů – zemřeli tři novináři, pět funkcionářů, pět členů posádky a osmnáct hráčů. Z celého slavného Grande Torino přežili tři hráči - Renato Gandolfi, Sauro Toma a Ferruccio Novo. Ušetřen tragédie byl i Ladislav Kubala, slavný maďarský fotbalista měl v přátelském utkání proti Benfice hájit barvy Turína, ale na poslední chvíli cestu zrušil, onemocněl mu syn...
V troskách letadla našel smrt i legendární kapitán AC Turín a italské reprezentace Valentino Mazzola. Na jeho umění později navázal syn Sandro, který byl rovněž skvělým fotbalistou - zářil v šedesátých letech v barvách Interu Milán. Zajímavostí je, že otec i syn během své kariéry nosili na zádech desítku.
Dopad tragédie na Itálii byl silný, celá země byla zahalena do obrovského smutku. Se slavným týmem se v den jejich pohřbu
(6. května 1949)
přišlo na náměstí San Carlo v Turíně naposledy rozloučit půl milionu lidí. Ostatky mrtvých byly uloženy v paláci Mazzola. 26.5.1949 bylo v Turíně odehráno utkání na pomoc postiženým rodinám a proti slavnému argentinskému celku River Plate se postavila sestava z vypůjčených ex-hráčů Turína. Beznadějně vyprodané Stadio Comunale přihlíželo remíze 2:2. Strach z létání byl v Itálii tak velký, že na mistrovství světa 1950 v Brazílii raději italská reprezentace cestovala lodí.
Zbývající část sezony 1948/49 se dohrála na počest mrtvých. Turín nastupoval s juniory (Primavera). V každém ze zbývajících zápasu barvy protivníka na znamení respektu hájili rovněž hráči z rezervního týmu, jednalo se o týmy Janova, Palerma, Sampdorie a Fiorentiny. Primavera vyhrála všechny zbývající duely, Turín sezonu uzavřel s šedesáti body a získal pátý titul v řadě, jak se později ukázalo, na dlouhou dobu poslední Tragicky skončila nejslavnější éra v historii klubu, už nikdy nebyl Turín tak úspěšný jako v letech 1942 až 1949. Na další titul čekal klub až do roku 1976, po letecké katastrofě je to zatím první a poslední prvenství v nejvyšší italské soutěži.
Událost světu známá jako Superga se zapsala černým písmem do historie italského fotbalu. Dodnes mnoho Italů považuje tehdejší Grande Torino za nejlepší tým, který kdy na Apeninském poloostrově hrál a spekulují, kolika dalších úspěchů by dosáhl, nebýt oné tragédie...
Valentino Mazzola byl rychlý, pohotový, šikovný, nezdolný a s míčem originální. Znamenitým výskokem vynahrazoval, že měřil jen 170 centimetrů. Turín ho zbožňoval, celá Itálie milovala. Byl kapitánem neporazitelného týmu, který se rodil během druhé světové války.
„Když jsme chodili po městě, nechápal jsem, proč ho lidé neustále zastavují: Proč, papá? Býval jsem vyděšený, tak jsem vždycky chytil jeho ruku, abych se ujistil, že se mi nic nestane. Ten pocit, jak mě chrání, je nejsilnější vzpomínkou na tátu,“ říká syn Sandro Mazzola.
Dnes si vzpomene znovu.
Zase je 4. května.
Den, kdy se táta nevrátil.
V roce 1949 mu bylo třicet.
Bohužel se nevrátil nikdo z toho famózního mužstva, kterého se bála celá Evropa. Pilota letadla, které se vracelo z benefičního zápasu v Lisabonu, zaskočila bouřka. Fiat G212CP se na okraji Turína ztratil v mlze, klesl příliš a narazil do kopce Superga. U tamní barokní baziliky se letadlo rozsekalo na maděru, zemřelo všech jednatřicet pasažérů, včetně osmnácti hráčů.
Mazzola byl tím nejobletovanějším. Sice málomluvný, zato silný, nezištný, pracovitý, univerzální. A přísný na sebe i všechny okolo. Právě kolem Mazzoly se vytvořil Il Grande Torino neboli Velký Turín. Traduje se, že když mužstvo potřebovalo zapnout, on si na kaštanovém dresu vyhrnul rukávy, aby dal pokyn: „Přidáme, pánové!“
Na to, že nehrál úplně na špici útoku, dával spoustu gólů. Za rok 1947 si vystřílel korunu pro krále kanonýrů.
O dva roky později zemřel. Stejně jako jeho přátelé Loik, Menti, Maroso, Gabetto, bratři Ballarinové...
To je zásadní rozdíl ve srovnání s leteckým neštěstím Manchesteru United, při kterém v roce 1958 zahynulo osm fotbalistů. Ano, byla to rovněž šílená katastrofa, leč trenér Busby přežil a mistrně vyskládal nový tým, který deset let od tragédie ovládl Pohár mistrů.
Po Turínu, klubu s býkem ve znaku, zůstaly jen potoky slz. Na poslední rozloučení přišlo přes půl milionu lidí.
Sandrovi Mazzolovi bylo šest, když se to stalo. Po tátovi zdědil prakticky všechno. I desítku na dresu. „I když jsme spolu strávili strašně málo času, všechny dovednosti, na kterých jsem postavil kariéru, mě naučil táta.“
S výrazným černým knírkem se stal ikonou Interu Milán, vyhrál mistrovství Evropy 1968, o dva roky později si zahrál finále mistrovství světa. Sám fotbalový mušketýr Ferenc Puskás zastavil mladého Mazzolu po finále Poháru mistrů v roce 1964, aby se mu poklonil: „S tvým tátou jsem hrával a vím, že by na tebe byl pyšný. Mohl bych požádat o tvůj dres na památku?“
Táta Mazzola byl pojem, kterého uznávala celé Evropa. Driblér, šutér, poctivec a statečné srdce v jednom. Legendy praví, že od něj první manželka odešla, protože nevystála jeho příliš pevnou disciplínu. V deseti letech skočil do řeky Addy, aby zachránil malého chlapce, který se topil. Od třinácti pracoval jako automechanik, psal si deníky a navzdory slávě bydlel celý život v malém bytě na Via Torricelli.
Velký Turín byl především jeho dílo. On, v mládí fanoušek Juventusu, nedodával týmu jen góly, ale hlavně šťávu a inspiraci. Jen na okraj: Turín kupříkladu čtyři roky v kuse neprohrál jediný domácí zápas. Dokonce fenomenální útočník Kubala souhlasil, že po své emigraci z Maďarska podepíše smlouvu zrovna v Turíně. Aby si s Mazzolou zahrál. Při exhibici v Lisabonu měl tehdy taky účinkovat, ale onemocněl mu syn, tak se omluvil.
To kvůli Mazzolovi se vlastně tehdy letělo, protože v Benfice se loučil s kariérou přítel José Ferreira.
A dál už ten smutný příběh znáte. Po Velkém Turínu nezůstalo nic, jen vytesaná jména mrtvých na pomníku u baziliky Superga.
A taky pátý titul v řadě. Sezonu totiž dohrála juniorka, přičemž všichni soupeři posílali do zápasů ze solidarity rovněž rezervní týmy.
Na další, dosud poslední titul, si Turín musel počkat až do roku 1976. S tragédií se nikdy úplně nevyrovnal a nad milionovým městem s výhledem na Alpy mezitím převzal vládu černobílý Juventus.
